Má cesta zpět ke své duši

Dvojplamenná cesta, je cestou především ke své duši, k sobě samé. A jaké bylo mé první setkání s mou duší, se můžete dočíst v tomto článku.

Když jsem četla, že červen má být o transformaci vztahů, věděla jsem, že to bude pro mne dost složité. Vždy jsem tak nějak měla ve vztazích problémy, jak v partnerském vztahu, tak i se vztahem ostatních lidí z okolí. Mnoho lidí mě nechápalo, ubližovalo, a tak jsem se zavřela do sebe a nechtěla jsem s lidmi přijít do kontaktu. Proto jsem se obávala, co mne v tom červnu potká.

Jaké ale bylo překvapení, když nastal první červen a má duše mi dala obrovský kopanec, abych konečně pochopila. Jak mě může mít někdo rád a dávat mi lásku, když já sama to nedělám? Jak se se mnou může někdo cítit dobře, když já sama sebe nepřijímám a ani nevím,  kdo jsem?

A tak jsem se rozhodla jít prozkoumat sama sebe. Pustila jsem si relaxační hudbu, dala na sebe kamínky, vystředila se do přítomného okamžiku a poprosila jsem svou duši, aby se mi ukázala. V ten moment ke mně přišla vize mé duše. Seděla v koutku, v roztrhaných šatech, celá špinavá, smutná, kdybych to měla přirovnat, tak vypadala jako dívka z toho hororu kruh. A v ten moment se mi otevřela obrovská rána. Byla to ukrutná bolest, kdy jsem si uvědomila, jak málo lásky jsem dávala sama sobě, a jak jsem se já sama k sobě chovala. Vždy jsem se soustředila na druhé, bála jsem se, co si o mně budou druzí myslet. Když jsem si to uvědomila a viděla svou duši, spustil se obrovský pláč. Plakala jsem dva dny, tak hluboká ta bolest byla.

Dnes už vím, jak moc důležité je mít ráda sama sebe, rozmazlovat se, hýčkat se, dopřávat tu lásku sama sobě. Nehledat a nečekat až nám to vše dá někdo jiný. To mi sami se naučme se milovat, zkoumat, kdo vlastně jsme, co si doopravdy přejeme a nebojme se jít za hlasem své duše. Dnes se učím, že je úplně jedno co si o mě druzí myslí, jdu za hlasem svého srdce. Je to pár dnů, kdy jsem prožila naprosté splynutí se svou duší, splynutí sama se sebou. Ten pocit se nedá popsat, bylo to taková krásná energie a zážitek, že ve mně dodnes zanechal překrásný pocit.

Od té doby, kdy jsem se svou duší naprosto splynula, chodím za ní každý den. Povídám si s ní, děláme vše to, co chceme prožít. Učím se mít se ráda taková, jaká jsem. Nyní má duše začíná vypadat jako krásná růžová víla. Nacházím to, kdo doopravdy jsem. Začínám milovat sama sebe, dávám si moc a moc lásky, rozmazluji se a pracuji na sobě každý den. Až v tento moment dokáži prožít, jak nádherná bytost jsem. Ono se o tom všude mluví, jak je důležité být v souladu se svou duší, ale dokud to člověk neprožije, jsou to jen pouhá slova...

A co bych tak napsala na závěr? Asi to abychom se naučili mít sami sebe rádi, poznávali sami sebe, začali se milovat, objevovali, kolik krásných darů v sobě máme a těch špatných se nebáli. I to že zjistíme, že v sobě máme ještě nepropuštěné vzorce a bloky je dar, protože na nich můžeme zapracovat:). Nic není špatně, jak se říká. Já už v tom vidím obrovské dary, protože ty těžkosti nás učí a vedou nás k žitému štěstí, i když to tak na začátku nevypadá. A proto mějme sami sebe rádi, hýčkejme se, dávejme lásku sami sobě a to okolí to na nás pozná a samo se začne měnit a chovat se k nám s láskou a respektem:). 

© Bc. Lenka Hofschneiderová, Cesta dvojplamene